Bivak Gervasutti stojí na skalním ostrohu v nadmořské výšce 2 835 metrů pod velkolepými stěnami Grandes a Petites Jorasses a Aiguille des Leschaux a je výchozím bodem nádherných horolezeckých výstupů: od cesty východní stěnou Grand Jorasses, kterou v roce 1942 otevřeli Giusto Gervasutti a Giuseppe Gagliardone a v roce 1985 v zimě sólově zopakoval Renato Casarotto, až po východní stěnu Petites Jorasses, kterou poprvé zdolali v roce 1962 Walter Bonatti a Pierre Mazeaud a která se také nazývá Cesta přátelství na památku přátel, kteří o rok dříve zahynuli při pokusu na Centrálním pilíři Frêney.
Bonatti, Mazeaud a Casarotto jsou jen někteří z mnoha horolezců, kteří zanechali svůj podpis v knize bivaku postaveného v roce 1948 pododdílem SUCAI jako náhrada za bivak Freboudze umístěný o 600 metrů níže (rozebraný v 80. letech a dnes uchovávaný v muzeu horských vůdců v Courmayeuru).
Celý ze dřeva byl bivak, než ho díky pomoci a práci členů Sucai a vojáků sboru Alpini dopravili do výšky, vystaven na měsíc v Turíně na náměstí Piazza CLN. Jeho patronem se stal Giusto Gervasutti, „nejsilnější“ turínský horolezec, a to právě na památku jeho prvovýstupu východní stěnou Grandes Jorasses.
Po několika poškozeních byla Chata v roce 1961 zcela přestavěna, opět ze dřeva a opět pododdílem SUCAI. Díky vrtulníku, který dala k dispozici americká armáda, bylo možné dopravit do výšky většinu materiálu a vyhnout se jeho vynášení na zádech po stezce, která stoupá ze dna údolí s převýšením zhruba 1 200 metrů.
Dnes, padesát let po poslední přestavbě, se Škola, pododdíl SUCAI a CAI Torino rozhodly postavit novou stavbu, která nahradí tu stávající.
Dnes koncentrát technologie, který respektuje životní prostředí
První alpský bivak nejnovější generace, dokonalá syntéza pohodlí, bezpečnosti a ohleduplnosti k životnímu prostředí, byl v těchto dnech instalován ve výšce 2 835 m na ledovci Freboudze naproti velkolepé východní stěně Grandes Jorasses v masivu Mont Blanc.
Inovativní stavba, kterou objednal CAI Torino a o kterou velmi stály Škola a pododdíl SUCAI – jejímiž autory jsou architekti Luca Gentilcore a Stefano Testa – je novátorský bivak z kompozitního materiálu (sendvič ze skelného laminátu a vysokohustotního PVC) s modulárním pláštěm o ploše třiceti metrů čtverečních. Bivak budoucnosti, napájený fotovoltaickými panely, má snížený dopad na životní prostředí a už je pilotním modelem pro další vysoce technologická a ekologicky udržitelná místa. Jako plod vyspělého know-how z lodního a leteckého průmyslu je zkonstruován tak, aby lépe odolával podmínkám ve velkých výškách.
Uvnitř funguje vyhrazený systém autodiagnostiky a měření vnitřních i venkovních environmentálních údajů a také místo pro přivolání pomoci. Systém připojení k internetu umožní Bivaku být neustále ve spojení se světem, poskytovat v reálném čase informace o povětrnostních podmínkách, řídit organizaci pobytů a vytvořit komunitu návštěvníků, kteří si budou moci vyměňovat zprávy ve virtuální „knize chaty“. To vše bez nutnosti vzdát se potěšení zapsat své dojmy do papírového deníku uloženého v bivaku.
Jde o spojení technologie a ohleduplnosti k přírodě, přesto se však nevyhnulo kritice, zaměřené především na estetickou stránku. Výtka zní, že nová chata je v okolním prostředí cizorodým prvkem a nepatří sem; svým vzhledem prý neodpovídá tradiční představě hor.
Co si o tom myslíte vy?
Zatím žádné komentáře