Kdo na podzim vyráží lyžovat na alpské ledovce, je už zvyklý vídat tichou práci, která předchází otevření sjezdovek: rozlehlé plochy bílých plachet se na konci léta stahují, aby odkryly sníh uchovaný pod červencovým a srpnovým sluncem. V areálu Alpin Arena Senales v Jižním Tyrolsku učinila tato již zavedená praxe správy vysokohorských středisek letos v létě zcela nový krok. V rámci projektu MINI Takes Care, zahájeného ve spolupráci s provozovatelem lanovek ve Val Senales, zde byly otestovány nové geotextilní plachty vyrobené z biologicky rozložitelných vláken přírodního původu. Jsou navrženy nejen tak, aby v nejteplejších měsících chránily sněhovou pokrývku a omezovaly uvolňování mikroplastů fosilního původu, ale také aby mohly být na konci své životnosti odebrány a přeměněny v příze, tkaniny a oděvy.
Abychom pochopili smysl tohoto experimentu, je třeba začít u čísel a každodenní práce probíhající v nadmořské výšce přes tři tisíce metrů. Každé jaro vyrobí středisko ve Val Senales více než 300 000 metrů krychlových technického sněhu: část se rozprostře přímo na ledovec k posílení sněhové pokrývky, zatímco zbytek se nahrne do velkých depozitů, které mají přečkat léto. V teplých měsících chrání plachty jak tyto zásobníky, tak přibližně devět hektarů ledovcové plochy. Právě na části běžně zakrývaných ploch byly letos položeny nové celulózové plachty, vystavené zatěžkávací zkoušce větru, teplotních výkyvů a vysokohorského slunečního záření. Když se na podzim plachty odkryjí, mají rolby uchovaný sníh z depozitů opět k dispozici pro přípravu tratí a zajištění prvního lyžování i v případě, že na sebe podzimní sněžení nechává čekat.
Od snowfarmingu k ochraně klíčových míst na ledovci
Principem letních zásobníků sněhu je snowfarming – technika, která se v posledních patnácti letech rozšířila v mnoha alpských střediscích, a to i v mnohem nižších nadmořských výškách mimo ledovce, ba dokonce pro přípravu okruhů pro běžecké lyžování. Podstata spočívá v uložení sněhu v době příznivých teplot a jeho izolaci od teplého vzduchu a slunce, dokud nenastane čas jej znovu rozhrnout na sjezdovky. Výsledná účinnost závisí na orientaci depozitu, průběhu letního počasí a především na zvoleném izolačním materiálu. Kromě geotextilních plachet využívají některé lokality vrstvy pilin nebo dřevní štěpky: studie provedená po létě roku 2015 na depozitech ve švýcarském Davosu a v jihotyrolském údolí Val Martello doložila, že na konci teplého období zůstalo zachováno 74 %, respektive 63 % původního objemu sněhu díky zakrytí pilinami v Davosu a směsí pilin a štěpky ve Val Martello.
Pokládání plachet přímo na ledovcovou sjezdovku však sleduje ještě citlivější cíl než pouhé uchování hromady sněhu. Zde nejde jen o uložení sněhové zásoby, kterou na podzim rozvezou nakladače a rolby, nýbrž o zachování sněhové pokrývky a pod ní ležícího ledovcového ledu přímo na místě v nejzranitelnějších uzlech střediska. Světlý povrch plachet odráží významnou část slunečního záření, zatímco tloušťka textilie brzdí prostup tepla a zpomaluje letní tání přesně v linii vleků či sjezdových tratí.
Data nasbíraná za téměř dvacet let měření potvrzují, jak účinný je tento štít na skutečně zakrytých plochách. V Itálii zaznamenaly měřicí kampaně probíhající v letech 2008 až 2012 na ledovcích Dosdè Est (v masivu Piazzi) a Presena Ovest snížení úbytku táním o 69 %, respektive o 49 % v přímém srovnání se sousedními nezakrytými plochami. Podobné zkušenosti dlouhodobě provázejí i správu švýcarských ledovců: na Gemsstocku nad Andermattem se plachty používají již od roku 2004 k záchraně ledové rampy nezbytné pro nájezd lyžařů na sjezdovku od výstupu z visuté lanovky, zatímco na ledovci Diavolezza umožnilo letní zakrývání malému ledovcovému splazu, zmenšenému už na minimum, dokonce znovu nabrat na mocnosti – což byl výsledek zdokumentovaný již v roce 2021. Samozřejmě jde vždy o lokální a cílený přínos: představa zabalení celého ledovce by obnášela nedosažitelné náklady a logistickou složitost, avšak pro lyžařské středisko znamená záchrana mocnosti sněhu na spojnici, u výstupu z vleku nebo na centrálním hangu udržení souvislosti sjezdovek a včasné zahájení sezóny.
Otázka mikroplastů a obrat k celulóze
Právě provozní úspěch plachet však v posledních letech vyvolal ekologickou otázku spojenou s jejich složením. Většina tradičních geotextilií se totiž vyrábí ze syntetických polymerů, jako je polypropylen nebo polyester. Jsou-li tyto plachty celé měsíce vystaveny vysokohorskému ultrafialovému záření, nočnímu mrazu a mechanickému namáhání ze strany techniky, která je pokládá a sklízí, nevyhnutelně se opotřebovávají a zanechávají ve sněhu drobné úlomky a syntetická vlákna.
Rozsah tohoto jevu byl přesně změřen na ledovci Grande Motte v Tignes ve Francii, kde vědci mezi lety 2020 a 2023 porovnávali různé typy zakrytí. Výsledky představené v roce 2024 na kongresu Evropské geovědní unie (EGU) ukázaly, že částice uvolňované z propustných polypropylenových plachet dokážou proniknout do sněhové pokrývky až do hloubky přes jeden metr, zatímco u nepropustných plachet z PVC zůstává přenos mikroplastů soustředěn především ve vrstvě sněhu v přímém kontaktu s plachtou. Při letním tání pak hrozí, že tavná voda spláchne tato syntetická vlákna do horských bystřin a údolních ekosystémů.
Touto problematikou se v Rakousku zabýval výzkumný projekt PLASTIC.ALPS koordinovaný Univerzitou v Innsbrucku, který označil polypropylenové geotextilie za lokální, avšak reálně odstranitelný zdroj znečištění a zahájil vývoj i vysokohorské testování plachet čistě na bázi celulózy. Experiment realizovaný ve Val Senales přímo navazuje na výsledky této vědecké práce: nové plachty nasazené v Alpin Areně využívají vlákna získaná z dřevní celulózy vyráběná rakouskou skupinou Lenzing a certifikovaná organizací TÜV Austria jak pro kompostovatelnost, tak pro biologickou rozložitelnost v různých přírodních prostředích. Zatímco zkoušky na jihotyrolském ledovci slouží k vyhodnocení jejich mechanické odolnosti, životnosti a tepelné účinnosti oproti běžným plachtám, samotné využití celulózy cílí na omezení uvolňování mikroplastů fosilního původu do sněhu.
Z ledovce na tkalcovský stav: jak vzniká kus oblečení
Skutečnost, že jsou nové plachty biologicky rozložitelné, však neznamená, že by se nechávaly v horách rozpadnout. Projekt totiž už od počátku počítá s kompletním zpětným odběrem plachet na konci jejich životnosti a jejich zapojením do cirkulárního textilního řetězce, kde se vyřazená plachta stává surovinou pro výrobu oblečení. Sledovaný sběr použitých plachet z ledovce zajišťuje organizace SAFE, zatímco průmyslové zpracování zastřešuje vlnařská a bavlnářská skupina Marchi & Fildi z piemontské Bielly. Protože tato firma přesně zná původ, složení i historii používání plachet stažených z hor, může je podrobit procesu mechanické recyklace: geotextilie se rozdrtí a rozvlákní zpět do podoby vlákna připraveného k novému spřádání. V přízi vyvinuté společností Marchi & Fildi pro iniciativu MINI Takes Care tvoří hlavní podíl právě vlákna získaná z ledovcových plachet, doplněná menším procentem panenského vlákna Lyocell, které rovněž patří do rodiny celulózových vláken získávaných ze dřeva.
Že tato cesta z ledovce do šatníku funguje v průmyslovém měřítku, již prokázal skutečný oděv zrozený v rámci Glacial Threads – průkopnického projektu, který předcházel testu ve Val Senales. V březnu 2024 totiž společnost Lenzing představila Glacier Jacket, džínovou bundu vytvořenou spojením know-how firem Marchi & Fildi, historické tkalcovny Candiani Denim a módního studia Blue of a Kind. K její výrobě použila tkalcovna Candiani přízi regenerovanou z plachet v útku speciálního bílého denimu, v němž propojila vlákna z ledovců s organickou bavlnou a vláknem Lyocell TENCEL vyrobeným technologií REFIBRA. Po tomto prvním milníku už projekt zahájený ve Val Senales s iniciativou MINI Takes Care vyhlíží další kolekce: připravuje se spolupráce se značkou Napapijri na výrobu tašek a nové oděvní projekty vznikající opět společně s tkalcovnou Candiani.
Zatím žádné komentáře